| Úvod | ||
| Skleníkový efekt | ||
| Tání ledovců | ||
| Emise v ovzduší | ||
| Odpady | ||
| Rizika zdravotní | ||
| Energetika | ||
| Lesy a pralesy | ||
| Eroze | ||
| Voda | ||
| Potraviny | ||
| Vývoj člověka | ||
| Klima | ||
MF- dnes 15.listopadu 2006
Lesní plocha Země se zmenšuje o 13 000 000 ha/rok ( to je 0,412 ha/s). Podle FAO zmizelo v 2000- 2005 každý rok 7,3 milionů hektarů lesa, které nebyly zpětně zalesněny. Úbytek se ale zpomaluje - v období 1990-2000 ročně svět ztácel 8,9 mil. hektarů/rok. Zlepšení je způsobeno asi větší výsadbou lesa. Otázkou je, odkud pak vzali údaj 13 mil. hektarů/rok uvedený na počátku článku.
Vzrůst CO2podporuje růst rostlin a lesů
Ochrana pralesů ubírá prostředky potřebnější jinde
31.10.2006 ( www.scienceworld.cz)
Před nějakým časem jste do časopisu Vesmír napsal článek polemizující proti soustředění ochranářských aktivit na deštné pralesy. Můžete stručně shrnout tento text?
Otážete-li se skoro kohokoli, kam je třeba investovat nejvíce úsilí a peněz v rámci ochrany přírody, dostane se vám téměř standardní odpovědi „no přece do tropických pralesů, hlavně do Amazonie“. To jsem si sám ověřil na mých kamarádech a známých, jak laicích, tak profesionálních biolozích a taky při rychlém průzkumu internetových zdrojů o ochraně přírody.
Není divu, když se většina papírových i elektronických médií ani nepokouší odtrhnout od tradiční svaté trojice „lesy-tropy-Amazonie“. Problém je v tom, že nejohroženějším biomem světa rozhodně nejsou lesy (jsou to naopak typicky nelesní prostředí jako stepi, savany a macchie). Podíváme-li se přesto na lesy, zjistíme, že nejohroženější jednoznačně nejsou klasické ikony deštných pralesů, ale naopak tzv. sucholesy v tropickém pásu a listnaté a smíšené lesy v mírném pásu. Soustředíme-li se přesto na tropické deštné lesy, uvidíme, že oslavovaná Amazonie je z nich zdaleka nejméně ohrožená – skutečným ekologickým průšvihem jsou lesy jihovýchodní Asie a Indonésie. Dokonce i v Jižní Americe je na tom Amazonie zdaleka nejlépe: atlantské deštné lesy východní Brazílie (historicky i ekologicky naprosto odlišné od těch amazonských) jsou zlikvidovány z více než 90%, zatímco z Amazonie ubylo méně než 20% lesních ploch (navíc značná plocha amazonského lesa dnes roste na místech, která byla dříve indiánskými poli, tedy těžko můžeme mluvit o nějakém „panenském“ pralese, alespoň ne v tom naivním smyslu prezentovaném v médiích).
Vzhledem k tomu, že ochranářských peněz je málo, mohou ochranáři propagací tropických „deštňáků“ a především Amazonie ubírat zdroje a pozornost těm skutečně prioritním oblastem a biomům.
Takže bych shrnul: pralesů ubývá – ale ono hodně záleží na tom kde, kdy a jak. Třeba ty zmiňované atlantské deštné lesy byly zlikvidovány už dávno v minulosti evropskými kolonizátory a dnes jich už nijak podstatně neubývá (ostatně není moc z čeho ubývat). Naopak novoguinejské lesy jsou relativně ve vynikajícím stavu – ten se ale podle prognóz může dramaticky zhoršit během nejbližších desetiletí „díky“ populačnímu boomu (a už dnes se mění k horšímu, mimo jiné kvůli ilegální těžbě dřeva).
Jaký pohled na problematiku biodiverzity v tropických pralesích dnes převládá?
Biodiverzita, měřená jako druhová početnost na jednotku plochy, je v tropech skutečně mnohem vyšší než v mírných pásech – to je jeden z nejlépe doložených biologických jevů vůbec. V prudkém kontrastu k tomu se zatím ekologové neshodli na vysvětlení této závislosti, i když se v posledních letech zdá, že zásadní bude energetická bilance tropů oproti ostatním částem zemského povrchu.
V souvislosti s ochranou přírody je ale zásadnější otázka, co se děje s biodiverzitou konkrétních biomů po zásahu člověka. Zůstaňme ještě chvíli u deštných lesů (s vědomím toho, že skutečné priority jsou úplně jinde biotopově i geograficky). Nejčastěji se mediálně propírá jejich kácení (viz např. reklamní materiály Greenpeace a dalších ochranářských hnutí). Prostý občan se dozví, že kácení brutálně snižuje druhovou pestrost, a že to je špatně. Jenže: jednak není vůbec není vůbec jasné, proč bychom měli považovat pestrost za cennou hodnotu (tradiční posvátná formulka „biodiverzita = stabilita“ je nesmysl – zkuste třeba zničit druhově chudý ruderál před hospodou), jednak ani paušálně neplatí první tvrzení, totiž že kácení má negativní vliv. Ke každé studii, která referuje o úbytku druhové diverzity po kácení (a na níž staví svoje argumenty ochranáři v médiích) totiž můžeme doložit jinou studii, která ukazuje, že diverzita po kácení neklesá a často dokonce stoupá (a o těchto studiích už v médiích neuslyšíme).
Na tom není nic divného – všeobecně začíná převládat tzv. výběrové kácení, kdy se z hektaru skácí a odveze jen pár (v Latinské Americe typicky 1–3) obřích stromů. Proč? Většina bohatství tropické „pokladnice“ je průmyslově bezcenná (například dřevo může být příliš tvrdé na to, aby se vyplatilo jej opracovat) a navíc je většina stromů příliš malá, aby jejich těžbou, odvozem a zpracováním těžařská společnost nezkrachovala.
Rozumím tomu dobře, že kácení podobně jako požár vlastně vytváří určitá stanoviště, která v souvislém lesním porostu scházejí? Souvisí to, co popisujete, s významem různých výsypek, okrajů měst či silnic na našem území?
Tak nějak. Řada druhů organismů potřebuje narušená sukcesní stanoviště a v klimaxovém deštném lese přirozeně vyhyne. Není divu, že i v původních a tedy nekácených lesích najdeme největší druhovou pestrost tam, kde je les pravidelně narušován sesuvy půdy či drobnými polomy po vichřicích – a právě tohle selektivní těžba dřeva v podstatě kopíruje.
Problém je tedy jinde: v mediálních bludech o tom, že hlavním problémem je kácení lesů zlovolnými americkými a japonskými těžařskými společnostmi. Ve skutečnosti je hlavní problém – všude na světě – přelidnění, které konkrétně v tropech vede k vypalování lesů drobnými farmáři a vylovování „bushmeatu“ (zvěře, která se přesouvá z lesů a savan na tržiště a do trávících traktů občanů). Vypalování lesů a jejich přeměna na pastviny a pole je zodpovědná za 80 % plošného úbytku deštných lesů na světě! Komerční kácení může za zbylých 20 %. Možná ještě závažnější problém je introdukce nepůvodních rostlin a živočichů, kteří se pak perou o životní prostor se „starousedlíky“, a dále vysychání deštných lesů díky klimatickým změnám. Na ty ovšem nelze ukázat tak snadno a naivně prstem jako na „hamižné americké či japonské těžaře“.
Jaké oblasti by podle vás naopak stály za zvýšenou ochranu?
Jako ostatně vždy platí, že zvolené preference budou záviset na zvolených kritériích. Lze poměrně jednoduše ukázat, že třeba kritérium „nejvyšší biodiverzita“ spolehlivě utopí vzácné ochranářské peníze tam, kde to není zdaleka tolik potřeba. Je zcela zjevné, že v největším průšvihu jsou druhy málo početné, které obývají malé a/nebo rozdrobené areály – např. jasoně červenookého můžeme v rámci České republiky vyhubit kdykoli se nám zamane, stačí zajet do Štramberka a poprášit insekticidem jedinou českou populaci tohoto motýlího skvostu (zkuste naopak vyhubit běláska zelného). Tohle platí v jakémkoli geografickém měřítku. Kritérium „nejvyšší biodiverzita“ by pak fungovalo, kdyby oblasti s nejvyšší biodiverzitou zahrnovaly nejvíce endemitů (tj. areálově omezených druhů). Tak tomu opravdu je – ale jen ve velkých kontinentálních měřítkách (tropy mají nejvíc druhů i nejvíc endemitů, polární oblasti bodují téměř nulově v obojím). V lokálních „kilometrových“ měřítkách je tomu však přesně obráceně, endemity prostě vegetují často jinde než většina druhů. Pro ochranu přírody jsou samozřejmě kontinentální měřítka irelevantní – nikdy nebudeme vyhlašovat národní parky zahrnující půl Afriky nebo celou Austrálii.
Jaké jiné kritérium než zjevně zavádějící biodiverzitu pak ale zvolit? Osobně se shodnu s těmi biology, kteří si více všímají endemismu a dále – na biomové úrovni – poměru mezi zničenou plochou daného prostředí a jeho zbývající plochou, která je chráněna. Investovat například jakékoli peníze do územní ochrany tajgy je absurdní – těchto boreálních lesů je narušeno méně než 3 % plochy, zatímco v chráněných oblastech je asi 9 % plochy. Naopak stepi, tedy travinná společenstva mírného pásu, jsou zdevastována řádově více (narušeno či zcela zlikvidováno skoro 50 % plochy), ale chráněna nejsou prakticky vůbec (chráněno méně než 5 % plochy). Nic překvapivého: kdo by živořil v tajze, když může snadno zúrodnit step, která už de facto je pastvinou a polem.
Pokud bychom se zaměřili na ČR, jakých míst/oblastí bychom si měli více všímat mimo „profláklých“ národních parků?
Laiky by asi překvapilo (ale biology by překvapit určitě nemělo), že na zoologické exkurze se studenty olomoucké Palackého univerzity jezdíme místo do národních parků do oblastí dlouhodobě „ničených“ člověkem kácením dřeva, těžbou kamene, pastvou nebo vypalováním. Váté písky u Bzence, Pálava, lomy u Grygova nebo Mohelenská step však obývají zcela unikátní druhy živočichů i rostlin, které jsou specializované právě na okus ovcemi, ošlap člověkem či pravidelné narušení ohněm, dynamitem nebo sekyrou (respektive jejich přirozenými ekvivalenty v podobě sesuvů, blesků a dalších „pohrom“). Opět se není čemu divit – lesy (rozumějte „pole na dříví“) pokrývají třetinu plochy našeho státu, zatímco celková plocha lomů, stepí, přirozených pasek a parkových lesů „savanového“ typu je zanedbatelná.
Aby toho nebylo málo, lesů ještě přibývá – a to je skutečný ekologický problém. Stačí se podívat na sto let staré fotografie nějakého místa a podívat se na totéž dnes v reálu. Např. „panenský“ les v první zóně národního parku Podyjí (což je díky půlstoletí izolace za pohraničními ostnatými dráty jedna z největších divočin v České republice) tam na mnoha místech ještě v nedávné době nebyl vůbec, nebo v mnohem méně zapojeném stavu. Vysazování lesů a likvidace tradičních způsobů hospodaření (pastva, vypalování, nízké a střední lesy) je nejlepší způsob, jak se v naší přírodě zbavit těch organismů, které jsou ochranářsky nejcennější. Většina laiků – a bohužel i někteří „odborníci“ – stále za tu jedinou pravou přírodu považují les a to ještě „ten krásně vysoký a hustý“.
Vzrůst CO2 podporuje růst rostlin a lesů
http://si.vega.cz/clanky/veda-vyzkum-technicky-rozvoj/klimaticke-zmeny-CO2/ asi 2005
Pociťované klimatické změny nevybočují z rámce obvyklého kolísání. Zvýšený obsah CO2 v ovzduší podporuje růst rostlin.
V závěrečném dílu textů od kolektivu autorů2, které možná měly vliv na rozhodnutí vlády USA nepodepisovat zatím žádné zavazující dohody o snižování emisí oxidu uhličitého, jsou popsány výsledky experimentů a z nich vyplývající myšlenky, že růst obsahu oxidu uhličitého v ovzduší zrychluje růst rostlin a také umožňuje rostlinám růst v sušších oblastech. |
Jak vysoko nakonec vyrostou koncentrace oxidu uhličitého, pokud lidstvo bude pokračovat v používání uhlí, ropy a zemního plynu? Protože celkové současné zásoby uhlohydrátů jsou přibližně 2000 násobek roční spotřeby [47], zdvojnásobené lidské emise mohou, během tisíce let, nakonec být 10 000 GT C, neboli 25% množství, které je nyní zadržováno v oceánech. Pokud 90% z těchto 10 000 GT C bude absorbováno oceány a dalšími reservoáry, pak se atmosférické úrovně přibližně zdvojnásobí, rostouce na asi 600 ppm (to předpokládá, že nové technologie nenahradí uhlohydráty během dalších tisíce let, což je pesimistický odhad technologického pokroku).
Obr. 17: Standardní normální odchylka tloušťky letokruhů pro (a)
bristlecone pine, limber pine a fox tail pine v oblasti the Great Basin
(Kalifornie, Nevada a Arizona) a (b) bristlecone pine v Koloradu [48].
(Pine = borovice). Tyto letokruhy byly normalizovány tak, že jejich
střední hodnota je nulová a odchylky jsou vyneseny v odchylkách od
středu a zobrazeny v měřítku jednotek těchto odchylek.
Jeden reservoár, který bude tlumit nárůst, je zvláště důležitý. Žijící rostliny zajišťují velké pohlcování CO2. S použitím současných znalostí o zvýšení přírůstků rostlin a odhadu zdvojnásobení uvolňování CO2 v porovnání se současnými emisemi, bylo odhadnuto, že atmosférické koncentrace CO2 vzrostou pouze o asi 300 ppm před tím, než se ustálí. Pohlcování oxidu uhličitého zvětšenou zemskou biomasou bude potom na úrovni asi 10 GT C ročně.
Jak stoupá koncentrace CO2, přírůstky rostlin se zvětšují. Současně se snižují ztráty vody, takže rostliny jsou schopny růst v sušších podmínkách. Živočišná říše, která je závislá na rostlinách jako zdroji potravy, roste proporcionálně. Obr. 17 až 22 ukazují příklady experimentálně změřených přírůstků rostlin. Tyto příklady representují velmi rozsáhlou literaturu o této problematice [49 až 55]. Protože odpověď rostlin na zúrodňující efekt CO2 je téměř lineární vzhledem ke koncentracím CO2 v rozsahu několika set ppm, jak ukazují příklady na obr. 18 až 22, je snadné normalizovat experimentální měřítko při různých úrovních obohacení CO2. To bylo provedeno na obr. 23, aby se tak ilustrovalo zlepšení růstu vlivem CO2 spočítané pro atmosférický nárůst asi 80 ppm, který již nastal, a co je možné očekávat od celkového zvýšení o 320 ppm.
Jak ukazuje obr. 17, dlouhožijící (1000 až 2000 let staré) borovice ukazují prudké zvýšení přírůstků během posledního půlstoletí.
Obr 18: Mladé borovice (Eldarica pine) rostly 23 měsíců při různých
koncentracích CO2
a pak byly uříznuty a zváženy. Každý bod representuje jednotlivý strom
[56]. Hmotnosti tří částí jsou needles=jehličí, branches=větve, boles=kmeny,
total=celkem. Na vodorovné ose koncentrace CO2.
Obr. 18 shrnuje zvýšené přírůstky mladých borovic, sázených při čtyřech úrovních CO2. Opět, odezva je znatelná, s nárůstem 300 ppm se přírůstky více než ztrojnásobí. Obr. 19 ukazuje 30% nárůst lesů ve Spojených státech, ke kterému došlo po roce 1950. Mnoho z tohoto nárůstu naznačuje, že je způsobeno tím, že navýšení množství atmosférického CO2 již nastalo. Navíc jsou zprávy, že amazonské deštné pralesy zvyšují svou vegetaci o asi 34 000 molů (900 liber) uhlíku na akr ročně [57], neboli asi dvě tuny biomasy na akr ročně.Obr. 20 ukazuje efekt obohacení oxidem uhličitým na pomerančovníky. Během raných let růstu kůra, větve a jemné kořínky pomerančovníků rostoucích v atmosféře se 700 ppm CO2 vykázaly přírůstky až 170% ve srovnání s těmi, které měly jen 400 ppm. Když stromy dospěly, poměr se vrátil ke 100%. V té době byla ovšem produkce pomerančů 127% ve srovnání s druhou skupinou.
Obr. 19: Přehled trvalých lesních porostů ve Spojených státech,
zpracovaný Forest Statistics of the United States [58]. Svislá osa:
„Listnaté a jehličnaté lesy, miliardy krychlových stop“.
Obr. 21 ukazuje odezvu růstu pšenice při vlhkých podmínkách a v situaci, kdy pšenice byla zatížena nedostatkem vody. Tento experiment byl na otevřeném poli. Pšenice rostla jako obvykle, ale koncentrace atmosférického CO2 v kruhové sekci pole byly zvýšeny pomocí pole počítačově řízených zařízení, která uvolňovala CO2 do ovzduší a udržovala výše uvedené úrovně.
Obr. 20: Relativní objemy kmenů a hlavních větví (první sloupeček) a
celkové biomasy jemných kořenů (druhý sloupeček) mladých kyselých(?)
pomerančovníků; objemy kmenů a hlavních větví a počet pomerančů na
dospělém kyselém pomerančovníku při 400ppm CO2
(světlé obdélníky) a 700 ppm CO2 (tmavé obdélníky) [59,60]. Hodnoty pro 400ppm byly
normalizovány na 100. Stromy byly vysazeny v roce 1987 jako jednoleté
sazenice. Objemy kmenů a hlavních větví a kořenová biomasa mladých
stromů byly měřeny v roce 1990. Dospělé objemy kmenů a hlavních větví
byly zprůměrovány z hodnot v letech 1991 až 1996. Počty pomerančů jsou
průměry pro roky 1993 až 1997.
Ačkoli výsledky představené na obr. 17 až 21 jsou pozoruhodné, jsou typickými mezi velkým počtem studií o efektu koncentrací CO2 na přírůstky rostlin [49 až 55]. Obr. 22 shrnuje 279 obdobných experimentů v kterých rostliny různých typů byly pěstovány při podmínkách s obohacením CO2. Rostliny stresované méně, což se běžně v přírodě stává, odpovídají více na obohacení CO2. Výběr vzorků na obr. 22 měl odchylku směrem k rostlinám, které mají slabší odezvu na obohacení CO2, než je složení, které v současné době pokrývá Zemi, takže obr. 22 podhodnocuje efekt globálního zlepšení vlivem CO2. Obr. 23 shrnuje pšenici, pomerančovníky a mladé borovice, jejichž přírůstky jsou na obr. 21, 20 a 18 se dvěma nárůsty atmosférického CO2 - tím, který se objevil od roku 1800 a o kterém se věří, že je výsledkem průmyslové revoluce, a tím, který je předpokládán pro další dvě století. Zlepšení relativního přírůstku stromů vlivem CO2 se snižuje s věkem. Obr. 23 ukazuje mladé stromy. Zelená revoluce v zemědělství již zřetelně získala z obohacení CO2; a přínosy v budoucnosti budou asi nápadné.
Obr. 21: Výnosy zrna při pěstování mouky při dobře zavlažovanými (Wet) a
špatně zavlažovanými (Dry) podmínkami při experimentu na otevřeném poli
[61,62]. Průměrný nárůst způsobený CO2 pro tyto dva roky byl 10% pro vlhké a 23% pro suché podmínky. Stromy
odpovídají na obohacení CO2 silněji
než ostatní rostliny, ale všechny rostliny odpovídají stejným způsobem.
Živočišný život poroste současně, jak ukazuje studie 51 pozemních [63] a 22 mořských ekosystémů [64]. Nadto, jak ukazuje studie 94 pozemních ekosystémů na všech kontinentech kromě Antarktidy [65], druhové bohatství (biodiversita) má zřetelnější vztah s produktivitou - s celkovým množstvím rostlinného života na akr - než s čímkoli jiným. Poznámka překladatele: Je logické, že nejvíce se nárůst projevuje právě na borovicích, které se vyvinuly v období, kdy byly koncentrace oxidu uhličitého větší. Moderní rostliny (například traviny, jako je pšenice) tolik nezískávají.
Obr. 22: Shrnutí dat z 279 publikovaných experimentů, při kterých
rostliny všech typů rostly vždy jak pod stresovanými (prázdná kolečka) a
nestresovanými (plná kolečka) podmínkami [66]. Bylo shrnuto 208, 50 a 21
sad, pro koncentrace 300, 600 a 1350 ppm CO2.
Výběr rostlin ve 279 studiích měl spíše sklon k rostlinám, jejichž
odezva na obohacení CO2 je nižší, než je aktuální globální složení
rostlinstva, takže výsledek je podhodnocen. Obohacení CO2 také umožňuje rostlinám růst v sušších regionech, což
dále zvyšuje očekávanou globální odezvu (vodorovná stupnice - obohacení
CO2 proti výchozímu stavu, svislá - procentní zvýšení
přírůstků).
Zvýšení účinnosti
fotosyntézy se projeví především zvýšením množství vytvořených cukrů
(účinnost je u rostlin typicky menší než 1%). Zajímavé by tedy bylo i
sledovat cukernatost plodů v našich podmínkách. Vliv oxidu uhličitého na
spotřebu vody při tomto cyklu může být způsoben tím, že pokud má
rostlina dostatek oxidu uhličitého, může přivírat mikroskopické póry na
listech a snižovat odpar vody (oxid uhličitý se získává ze vzduchu a
musí se nejprve rozpustit ve vodě, která je obsažena uvnitř listu, aby
pronikl dovnitř buněk). U starších lesů může mít vliv další druh emisí,
oxidy dusíku.
Pokud dopadnou na zem a ta není vysloveně kyselá, slučují se na látky,
jako je dusičnan a dusitan vápenatý, a ty jsou pro rostlinu účinným
hnojivem. Rostlina sama získává vápník a draslík z půdy a je tedy
schopna vliv kyselosti oxidů dusíku potlačit, oxidační účinek pak při
malých koncentracích může nahradit další fotosyntézou. Pokud jsou tedy
koncentrace oxidů dusíku v rozumných mezích, způsobují nárůst rostlin. V
oblastech s kyselou půdou a při nedostatku slunečního záření pak škodí
(připomínám, že oxid siřičitý je pro zelené rostliny jedovatý vždy).
Obr. 23(a) a 23(b): Spočítané navýšení přírůstku pšenice, mladých
pomerančovníků a velmi mladých borovic, ke kterému již došlo v důsledku
obohacení atmosféry oxidem uhličitým během posledních dvou století (a) a
které se očekává jako výsledek dalšího atmosférického obohacování na
hladinu 600 ppm (b).
V tomto případě, tato čísla jsou aplikována na borovice během jejich
prvních dvou let růstu a na pomerančovníky mezi 4. a 10. rokem růstu.
Jak ukazuje obr. 20, vliv zvýšené koncentrace CO2 se
postupně vytrácí s věkem stromů, takže tato čísla by neměla být
interpretována jako použitelná přes celý život stromu. Neexistuje žádný
dlouhodobý experiment s CO2.
Přesto, dokonce 2000 let staré stromy stále vykazují významnou odezvu,
jak je ukázáno na obr. 17
Diskuse
Nejsou žádná experimentální data, která by podpořila hypotézu, že zvýšení množství oxidu uhličitého a jiných skleníkových plynů způsobuje nebo může působit katastrofální změny v globálních teplotách nebo počasí. Naopak, během dvaceti let, kdy byla největší koncentrace oxidu uhličitého, atmosférická teplota klesala. Také se nemusíme obávat žádných kalamit v prostředí, dokonce i pokud současný dlouhodobý trend oteplování bude pokračovat. Země byla mnohem teplejší během uplynulých 3000 let, bez katastrofických následků. Teplejší počasí prodlouží růstovou sezónu a všeobecně zlepší obyvatelnost chladnějších regionů. „Globální oteplování“, popřená hypotéza, neposkytuje žádný důvod k omezení produkce skleníkových plynů (CO2, CH4, N2O, HFCs, PFCs, SF6) lidstvem, jak bylo navrhováno v [29]. Používání uhlí, ropy a zemního plynu neoteplilo měřitelně atmosféru, a při prodloužení současných trendů se zdá, že se tak ani v dohledné budoucnosti nestane. Ovšemže, tímto se uvolňuje CO2, který zrychluje růst rostlin a také umožňuje rostlinám růst v sušších oblastech. Živočišná říše, která závisí na rostlinách, se také rozroste. Čím více uhlí, ropy a přírodního plynu je použito k obživě a vytažení z bídy bezpočtu lidí na celém světě, tím více CO2 bude uvolněno do atmosféry. To pomůže udržovat a zlepšovat zdraví, délku života, prosperitu a produktivitu celého lidstva. Věří se, že lidské aktivity jsou zodpovědné za nárůst úrovně CO2 v atmosféře. Lidstvo přesouvá uhlík v uhlí, ropě a zemním plynu z podzemí do atmosféry a na povrch, kde je dostupný pro přeměnu na živé organismy. Žijeme v stále více prosperujícím prostředí rostlin a živočichů, které je výsledkem vzrůstu koncentrací CO2. Naše děti se budou těšit ze Země s mnohem rozsáhlejším rostlinným a živočišným životem než je ten, kterým jsme nyní požehnáni. To je pozoruhodný a neočekávaný dar průmyslové revoluce.
Literatura a zdroje (souhrn):
[1] Keeling, C. D. and Whorf, T. P. (1997)
Trends Online: A Compendium of Data on
Global Change, Carbon Dioxide Information Analysis Center,
Oak Ridge National Laboratory; [http://cdiac.esd.ornl.gov/ftp/ndp001r7/].